Nová naděje
Po více jak měsíčním půstu od makových housek, koblih či plátků pizzy se možná opět schyluje na lepší časy. Dnes dopoledne byla ve škole viděna neznámá osoba, jak v doprovodu pana Turka a pana školníka nakukuje do místnosti, kde se v minulých měsících nacházela nejoblíbenější místnost na škole – náš bufet. Pokud tato osoba nebyla sponzorem, který chtěl škole darovat sadu nových florbalových hokejek, a chtěl se přesvědčit, o kolik je musí zkrátit, aby se do jejich nového úložiště vešly (tohle by se mohlo stát jen v Kocourkově, vážení, ne u nás na GLP!!), pak se dá předpokládat, že nás navštívil nový investor z oblasti výživy mládeže.
Jak jste si jistě stihli všimnout, už před Vánoci nás opustila paní prodavačka, na kterou jsme si za ten rok a půl, co nás zásobovala svačinami, zvykli (a asi i ona na nás, mnohdy totiž stačil výmluvný pohled určitým směrem, a ona vás hned ujistila, že: „žemle už došly.“). Důvodem zřejmě byl nedostatečný zájem o kyselá lízátka, která se na pultu vždy nacházela v první řadě. Paní už jsme oplakali a s nadějí vyhlížíme, kdo další se odváží, podle slov jednoho z profesorů, krmit divou zvěř.
Ve dnech naší nedobrovolné hladovky se spousta nešťastných výrazů upírala na zamčené dveře školního bufetu. Nejeden student byl obviněn z opisování, protože hlady šilhal, a došlo i k několika případům totálního vyčerpání. Pohled na studenta, který se se zoufalým výrazem a pěnou kolem pusy snaží doplazit co nejblíže jakémukoliv zdroji jídla, bych nikomu z vás nepřál. Proto v zájmu co nejdelšího trvání příštího školního bufetu: každý alespoň jedno lízátko denně!
by hladový Tonda
Loading ...
28.1.2011 v 10.33
by hladový Tonda – tak to je teda pěkná blbost! My to víme celkem přesně, Tonda totiž !nikdy! nemá hlad.
B(l)onďáci